Change of moods all the time

20. ledna 2016 v 20:53 | Tezza |  Přemýšlím
Sakra co já jsem to za člověka?!
Včera tu ještě píšu jak skoro teda už vím co chci dělat.
A dneska?
Bulím tu jak želva, naprosto neschopná přemýšlení.
Bože, já jsem snad labilní člověk.
Nebo já nevím.
Copak je normální se takhle bát a stresovat?
Do háje já prostě nevím.
Jsem protivná jak **** na všechny kolem sebe. A když ne, tak bulím.
Totálně vydepkařená!
Bojím se své budoucnosti. Bojím se cokoli začít dělat. Bojím se jakékoli nové činnosti. Bojím se, že nebudu dostatečně každým člověkem v mém životě, ať už tam stráví minutu nebo roky, oceněna. Bojím se, že nebudu dostatečná. Pro okolí, ale hlavně pro sebe. Ach, já nevím co vlastně je můj cíl.
Hrozně se bojím.
A vlastně ani nevím čeho.
Potřebuju pomoc.
Vesmíre? Bože? Kdokoli?
Řekni mi, jak dál. Ukaž mi cestu.
 

Přemotivovaná?

19. ledna 2016 v 22:59 | Tezza |  Denní zprávy
Ach, tenhle článek prostě napsat musím.
Dnes jsem strávila přes 2 hodiny zkoumáním různých Britských univerzit. Jsem sice teprve ve druháku, ale už mám silné nutkání mít představu o tom, jak bude má budoucnost vypadat. Děsí mne, že nevím, jaký obor chci studovat.
Vím jedno - chci studovat ve Velké Británii něco, co mě bude bavit, a budu v tom dobrá.
Jak jsem si tak procházela různé kurzy, začala jsem také zároveň přemýšlet o tom, co by mne mohlo bavit. A ač to přiznávám až teď, celý svůj krátký život jsem byla skeptická vůči mediální a grafické tvorbě. Že z toho není dost peněz a dneska to dělá každej. To možná sice ano, ale přeci - když si vyberu něco, do čeho dám srdce a budu to milovat, budu v tom přeci dobrá alespoň průměrně (nemluvě o tom, že moje maminka je výborná designérka a výtvarnice, takže po ní přeci něco musím mít v krvi, ne?). A navíc - stejně, nejsem nutně vázána na obor, který vystuduji na vysoké. Bůhví, co mi život přichystá. Jeden cíl už mám, a k tomu vlastně nepotřebuji moc vystudváno - vlastně nic. Ale nechám si ho zatím pr sebe. Další cíl, o který se ale podělím, je cestování. Mé srdce mě táhne za všemy cizími kraji, chci poznávat jejich kulturu, povahu, krásy přírody. Chci to všechno vyfotit, zapsat a ZAŽÍT. Možná by se tedy v tu chvíli nabízelo, mít nějaký časopis, do kterého bych to mohla psát, no ne?

Shrnu tedy závěry, ke kterým jsem dnes došla.
1) chci stoprocentně studovat ve Velké Británii (to jsem ale věděla teda už dřív)
2) chci cestovat (to už jsem taky věděla)
3) budu přemýšlet o mediálně a graficky zaměřeném oboru
4) začnu více fotit
5) začnu se více věnovat blogu a Youtube
6) začnu zase po dlouhé odmlce dělat počítačovou grafiku. Budu si zkoušet různé druhy praci, od plakátů, webových stránek, pozvánek, stránek a obálek časopisů, až po obrazy na zeď, motivy na nábytek a podobně. Uvidíme, co se mi podaří!

Každopádně započínám mou cestu, kdy budu konečně něco dělat, nebudu pořád jen přemýšlet.
Začínám tvořit.
Začínám dělat.
Jdu do toho po hlavě.
Už se nebojím.

Měla bych být větší rebel

19. ledna 2016 v 21:36 | Tezza |  Přemýšlím
Prakticky tohle mi včera řekla moje maminka. Bavila jsem se s ní a i s tátou o mých osmnáctinách, a oni zavedli téma na řidičák a auto. Říkali, že neví, jak to dopadne, jestli mi to auto budou moci koupit, nebo ne. Ale pak mamka řekla, že bych si to rozhodně zasloužila. A já se rozbrečela. Rozbrečela jsem se, protože mě maminka pochválila. Brečím vždycky, když mě chválí. Proč? Protože mám pocit, že to není oprávněné. Přijde mi, že to, co dělám, je spíš podprůměr a musím se stále víc a víc snažit. Potom to dopadá tak, že jsem úplně rozhozená, když dostanu dvojku z písemky (jsem na gymplu) - to není normální, ne? Pořád mi přijde, že jsem nedostatečná. Že nikdo mě nemá důvod mít rád, když jsem takový ztroskotanec. Ne, ani já sebe nemiluji, vidím v sobě jen ty chyby. Není to, že bych se nenáviděla. To ne. Ale rozhodně nemůžu říct, že bych se měla ráda.

A tohle je můj celý problém. Malé sebevědomí, honba za ideálem. NEKONEČNÁ honba za ideálem.
A tedy zpět - po té, co jsem se rozbrečela, mi moje maminka začala říkat, že ji hrozně mrzí, že se pořád takhle trápím, kvůli škole, kvůli práci, kvůli tomu, abych se všem zavděčila. Že jsem ochotná se pro ostatní rozkrájet a dělat ze sebe až takového osla. Že je samozřejmě neskutečně ráda za to, jaká jsem, že jsem hodná, pomůžu jí bez debat, že jsem samostatná, mám úžasné známky a nedělám žádné problémy. Ale mrzí ji, že jsem kvůli tomu neustále nešťastná. A pak řekla, že by byla raději, kdybych vyváděla sem tam nějakou hloupost, a byla šťastná. Tohle mi řekla moje milovaná maminka. J
A má pravdu. Proč se trápím kvůli takovým věcem? Není to kvůli mně samotné - je to kvůli tomu, že si potřebuji svoje nízké sebevědomí kompenzovat tím, že si o mě všichni budou myslet že jsem dokonalá. A tak se toho snažím dosáhnout.
ALE JE TO BLBOST!
Kolikrát si říkám: ,,Terezo, prober se, udělej nějakou blbost!'' Ale pak, když už se skoro odhodlám, mne zastaví mé svědomí a řekne, že to není správné. ,,Jdi se zas radši učit,'' nebo ,,Jdi radši místo toho do práce, ať si nemyslí, že tam jsi málo.''
Fuck this life.

Jsem vážně nepříliš šťastný člověk. A chci to změnit.

Další články


Kam dál

Reklama