Červen 2015

Endless questions

24. června 2015 v 21:20 | Tezza
Co jsou všechny naše problémy ve srovnání s Vesmírem?

Miluji pozorování Měsíce a hvězd. Miluji pozorování Vesmíru a přemítání nad tím, co vše se tam skrývá. Tak moc chci vidět Zemi z výšky! Vidět Měsíc zblízka, sálající Slunce uprostřed nekonečné tmy... Musí to být úžasný pohled.
Již odmalička mě fascinuje obloha a co je dál a dál za ní. Nezáleží mi ani tolik na tom, jestli existují jiné planety s životem... Ne, na tom mi nezáleží vůbec. Jediné, co mě zajímá, je nekonečnost Vesmíru a ta spousta otázek! Kde je prvopočátek toho všeho? KDO je prvopočátek toho všeho? Je Vesmír nekonečný? Co vše za útvary v něm je? Kdo, co je vlastně Vesmír?
Oh god. Jen přemýšlení nad tím mě uvádí do šíleného stavu - myšlenky mi létají sem a tam, napadají mne stovky otázek.
A pak přijde uklidnění. Nejspíš to nikdy nezjistím, ani se mi nikdy nesplní mé touhy vidět to všechno - však ani do Vesmíru nikdy nevyletím, natož, abych ho celý křížem krážem procestovala.
Ale nejde mi čistě o vědeckou stránku - to je vlastně to poslední, o co mi jde. Jde mi o to duchovno... Věřím v Zákon přitažlivosti, a tak mne zajímá, co vlastně má s tím všechno společného? Vesmír je vlastně jeden velký otazník, neznámo, nekonečno, věčnost. Zjišťuji, že vlastně své otázky ani nedokážu dost dobře formulovat.
Nechápu to.
Co je proti Vesmíru náš svět? Nic. Doslova a do písmene NIC.
Naše problémy jsou nic, smítko prachu v atmosféře, nemají smysl. To, že dostanu špatnou známku ve škole, pohádám se s kamarádkou nebo se rozejdu s klukem nic neovlivní. Ale zároveň to ovlivní všechno, protože je vše tak dokonale provázané.
Tak se ptám, a tím zakončím tento nic neříkající článek plný zmatených blábolů -
Co vlastně jsme? Kde jsme?
Protože je mi jasné, že nevíme absolutně nic.

Proč nedosahuji svých cílů?

2. června 2015 v 17:49 | Tezza |  Přemýšlím
V mém životě mám momentálně hodně cílů. Začít sportovat - běhat, jezdit na kole, zhubnout, naučit se parádně fotit a hrát na kytaru, mít výborný prospěch ve škole (což se mi víceméně daří, uff) a udržovat si motivaci a kreativního ducha pro psaní na blog. Taky bych chtěla začít dělat poledance nebo pole fitness. Zdá se ale, že krmě té školy mi nic jiného nevychází. Proč? Protože je mi ,,divné je uskutečnit.'' Sním si o nich, ale když by mohlo dojít k přiblížení cíle, dstanu strach a vycouvu. Proč? Nemám tušení. Každopádně momentálně něco ke zlepšení jedné z těch věcí - blogu - dělám. Dobrý!

Tady je tedy moje diagnóza - žiji ve dvou světech - v realitě a ve snu. Jak se tak nad tím zamýšlím, ani vlastně nevím, ve kterém z těchto světů trávím více času. Realita je celkem snadno vysvětlitelná. Ale co se děje v mém snovém světě? Vlastně se střídají dva stavy - když si plánuji, jak dosáhnu svých cílů, a když si představuji, že už jsem jich dosáhla. A právě ta druhá možnost odpovídá většině případů. A tak vlastně klamu sama sebe. Aniž bych chtěla, získávám představu, že už je hotovo, cílů jsem dosáhla, a není třeba na nich dále pracovat. A možná právě prot nejsem schopna s nimi hnout. Další aspekt, proč možná nedokážu začít a udržet si ty návyky, které bych chtěla, a učinit je pravidelnými, je ten, že taky moc nemám kdy je naplňovat. Škola - gymnázium, kde se po nás chtějí opravdu koňskou (otrockou, chcete-li) dřinu. A o víkendech práce. Nebo jsou to jen výmluvy a kdybych opravdu něčeho chtěla dosáhnout, tak by mi tyto ,,překážky'' vlatně žádný problém nečinily?

Je to celé jeden velký zmatek, sama v sobě se nevyznám.
A ač možná tento článek taky moc nedával hlavu a patu, trošku jsem se pokusila zformulovat své pocity - tak doufám, že jste je z toho aspoň trochu pochopili. :)

A já se loučím.
~T